Před 50 lety se Jan Palach rozhodl probudit svým činem českou společnost z letargie. Stalo se to 16. ledna 1969 u kašny pod Národním muzeem. O tři dny později Palach zemřel a 25. ledna se uskutečnil jeho pohřeb. IX.B se pokusila právě 25. ledna 2019 na místech spojených s těmito událostmi pochopit Palachův čin i poselství.
Naše cesta po stopách Jana Palacha začala na Rašínově nábřeží u plastik Dům matky a Dům syna, které svým tvarem i barvou symbolizují zoufalství Palachovy matky a utrpení jejího syna. Kovové plastiky stojí na místech, kde před 50 lety probíhalo pietní rozloučení s Janem Palachem, tedy v prostoru před Filosofickou fakultou UK, kde Palach studoval a kam jsme zamířili vzápětí, abychom i tam zapálili svíčku u jeho posmrtné masky. Odtud jsme proti směru pohřebního průvodu mířili Pařížskou ulicí přes Staroměstské náměstí až ke Karolinu, kde byla vystavována Palachova rakev. Naše další kroky směřovaly logicky na Václavské náměstí – nejdřív ke svatému Václavu, který pamatuje nejen hořící pochodeň (a všechny další), ale i následnou protestní hladovku a ostatní demonstrace a shromáždění, které chtěly (a chtějí) zlepšit svět. Nenápadný, ale o to emotivnější pomník Jana Palacha a Jana Zajíce u kašny pod Muzeem nebyl přes množství svíček a květin vidět. I my jsme zapálili svíčku na místě, kde Palach vzplál, a pokračovali jsme metrem na Floru a odtud na Olšanské hřbitovy k místu, kde byl Palach dvakrát pohřben: nejprve 25. ledna 1969 a podruhé po Listopadové revoluci. Hrob Jana Palacha se stal natolik obtížným pro totalitní režim, že jeho ostatky byly roku 1973 v tajnosti a bez souhlasu rodiny policejně exhumovány, zpopelněny a urna s popelem uložena na hřbitově ve Všetatech. Odtud se po listopadové revoluci vrátily zpět na Olšany i s původním náhrobkem, který byl sice na pokyn Státní bezpečnosti roztaven, ale Olbram Zoubek ho odlil znovu. A my všichni jsme znovu zapálili svíčku a zadeklamovali poslední Palachova slova: Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.
Ivana Motýlová a IX.B
