Blíží se Vánoce a my se těšíme. A těšíme se, že si uděláme čas i na pohádku. A protože Adéla Huřtáková z 8.A jednu moc hezkou moderní pohádku nedávno napsala, nabízíme Vám ji k přečtení. Adéla se inspirovala listopadovou návštěvou veletrhu Schola Pragensis.
Adéla Huřtáková: Pohádka o Schole Pragensis
Za sto dvouproudými silnicemi, vysokými paneláky a deseti vysokoškolskými kolejemi stála jedna docela malá škola. Byla tak malá, že se v ní každý den učilo jen 350 dětí. A v té škole v nejvyšším patře byla jedna opravdu malá třída a v té třídě (ten den zrovna jen) 18 talentovaných žáků plných elánu a chuti do života.
No a ta třída, osmá to byla, se jednoho dne, bylo to zrovna 22. 11. 2018 vydala i se svými spoluškoláky z devátých tříd na výstavu „Schola Pragensis“.
Výstavu pořádal král Dobromil ve svém královském zámku. A pořádal ji proto, aby pomohl budoucím dospělákům vybrat pořádné studium, aby pak mohli dělat práci, co je baví, a díky tomu měl král Dobromil pevné a dobře fungující království.
Když k tomu zámku – Kongresové centrum se nazýval – dojeli, přesně tři a třiceti žákům spadla čelist natolik, že jim vypadla z pantů. Byl tak vysoký, obrovský a krásný. Ale také naprosto přecpaný jejich vrstevníky. Po vstoupení do zámku tam strávili ještě několik dalších hodin. Během těch pár hodin se stalo spoustu podivných věcí. Například tam pobíhali klokani, sumo zápasníci, policisté… Třídě to začalo vrtat hlavou. Tak si řekli, že tomu všemu přijdou na kloub.
Hledali a hledali, čmuchali, koukali, poslouchali. Chodili s nápady, jako že tu ve sklepě mají tajnou policejní stanici, zoo nebo třeba portál do jiné dimenze…
Když tu najednou přiběhl nejhloupější člověk ze třídy s geniálním nápadem: ,,Co když jsou to jenom převleky?!“ V tu chvíli to všem docvaklo. Připravili lest tak promyšlenou, že by mi zabralo tři stránky než bych to tu všechno popsala. Ale šlo v ní o to podkopnout těm podivnostem nohy a podle pádu, pomačkání těla atd. poznat, jestli jsou reálné nebo ne. Běhali sem a tam, stavěli, lepili a přibrali kdejaký letáček.
,,Tak a past je hotova!“ zvolal třídní stavbyvedoucí. A teď už jen čekat. Tak čekali a čekali… skrčeni za stánkem jednoho z asi čtyřiceti gymnázií, co tam byla.
A najednou se do ticha vládnoucího za stánkem někomu rozřinčel mobil. Podíval se: ,,A jéje. Učitelka volá.“ Vzal to tedy. A ihned dostal vynadáno, že čas srazu už dávno byl a že už tam na ně deset minut čekají a že už musejí jít.
Všichni se pomalu a otráveně zvedli, nechali past pastí a hromadně se odšourali k východu z budovy.
Poté už jen odjeli poklidně, ale s užírajícím pocitem toho, že se nikdo nikdy nedozví pravou identitu všech těch podivností, domů.
A TO JE POHÁDKY KONEC